Dej soupeři X.O.!

XO 08: První vítězové Tomovi hoši vzpomínají

První vítěz pIšQworek poznala Česká republika v roce 2008. Víte, který tým to byl? Že ne? Byli to Tomovi hoši z Gymnázia Svitavy. Na jejich tehdejší spanilou jízdu vzpomínal jeden z členů týmu Marian Velešík.

Co se ti vybaví, když se řeknou pIšQworky?

Čtverečkovaný papír, křížky a kolečka. A také první ročník turnaje spjatý se spoustou zážitků. A mnoho dalších věcí.

 

Jak vzpomínáš na pIšQworky 2008? Jaké to pro vás bylo vyhrát vůbec první ročník soutěže? 

Celý turnaj byl pro mne neuvěřitelný. Nejvíce z důvodu, že můžeme legálně nebýt ve škole a hrát piškvorky a ještě k tomu reprezentovat školu. To bylo aspoň pro mne do té doby neuvěřitelné. Další neuvěřitelnou věcí byl postup turnajem přes okres, kraj až do celorepublikového finále. A samozřejmě neuvěřitelné bylo i celkové vítězství. Když jsme přijeli na finále, tak jsme to brali jako srandu a výlet do Brna. Když si na to vzpomenu, tak se mi vybaví spousta euforie a nadšení z něčeho naprosto nečekaného. Občas i jiné pocity, ale ten pocit něčeho neuvěřitelného převažuje. Třeba ve finále to bylo docela o nervy, když po partiích byla remíza a rozhodoval dodatečný zápas kapitánů týmů, který náš kapitán vyhrál. K tomu si vzpomínám i na atmosféru u nás ve škole, kde sledovali náš tým na finálovém turnaji. Nestávalo se moc často, že by někdo vyhrál v něčem celorepublikový turnaj, navíc ještě v pIškvorkách. 

 

Jak těžké pro vás bylo vyhrát? Brali jste soutěž profesionálně nebo to pro vás byla především zábava?

Vyhrát bylo těžké, vzhledem k silné konkurenci. Některé soupeře jsme navíc museli porážet opakovaně. Jiné školy mohly vybírat tým z mnohem většího množství zájemců než my. Ale obvykle záleželo na soupeři a momentální situaci. Někdy to byla těžce vybojovaná partie, jako například ve finálovém turnaji poslední partie s týmem tuším s názvem Ruka v másle, kdy jsem já ani můj soupeř nebyl schopní vyhrát. Nebo naopak byly partie, kdy to byla legrace, a taky partie, které byly zvláštní, jako například moje partie ve finále, kdy můj soupeř vypadal neskutečně nervozně a vypadal jako by ani hrát nechtěl. Shodou okolností jsme hráli v oddělené místnosti, kde se přenos z naší partie přenášel do hlavního sálu ostatním hráčům, takže si myslím že byl nervozní proto. I já pak chtěl mít partii, co nejdříve za sebou.

Myslím, že pro celý náš tým byl turnaj především zábava, i když jsme samozřejmě chtěli každé kolo vyhrát. Hlavně jsme si ho chtěli užít, což se nám povedlo.

 

Hrávali jste piškvorky i v hodině? 

Hráli jsme i v hodinách a poměrně často. Po postupu z krajského kola do finálového jsme hráli pravidelně. Nejlíp se hrálo asi v Základech společenských věd. Já a moje spolužačka z týmu jsme z tohoto předmětu nematurovali, tak nám to relativně procházelo, když jsme byli potichu a nevyrušovali. Nevybavuji si, že by mi někdy někdo zabavil papír na piškvorky. Občas se ale stalo, že došel. 

 

Vzpomeneš si, kdy jsi poprvé hrál piškworky a jak ten zápas dopadl?

Nejspíše na prvním stupni ZŠ s jedním z rodičů. Pokud s mámou tak jsem asi prohrál, protože ta mne jako jedna z mála dokázala porazit i v době našeho vítězství v turnaji. Pokud s tátou, tak jsem mohl vyhrát,.

 

Vzpomínáš si, jak jste se o pIšQworkách dozvěděli a kolikrát jste se jich zúčastnili?

Asi ve škole. Někdo z učitelů zjistil, že se koná turnaj a uspořádalo se školní kolo. Co se týče účastí máme celý tým skvělou bilanci. Všechny turnaje, na kterých jsme byli, jsme vyhráli :D I když ano, účastnili jsme se jenom jednoho ročníku. 

 

Věnoval ses piškvorkách i potom, co ses nemohl účastnit plšQworek?

Já se jim moc nevěnoval. Za prvé jsem těsně po turnaji měl piškvorek dost. A když už jsem chtěl, tak se mnou buď nikdo nechtěl hrát nebo je to rychle přestalo bavit. Sice jsem se následujícího roku přihlásil do soutěže doporučené spoluhráčem, který hrál "profesionálně", ale nastoupil jsem na univerzitu a neměl jsem na to čas ani myšlenky. 

 

Jaký máš nejšílenější či nejvtipnější zážitek z pIšQworek?

Těch bylo dost. Jen už si po letech úplně nevzpomínám na konkrétní zážitky. Bláznivý byl asi celý ročník a je těžké skutečně něco vybrat, protože si pokaždé vzpomenu na jiný zážitek a spoluhráči zas připomenou něco jiného, co si už třeba nepamatuji. Navíc některé zážitky jsou nepublikovatelné. Šílené bylo krajské kolo, na které jsme jeli ze Svitav do Pardubic spolužaččiným autem a málem to nestihli (to by nejspíše uvítalo družstvo z Poličky, co pak s námi dvakrát prohrálo a skončilo druhé). Nebo to, že v den finále měla část týmu stužkovací večírek, na který přinesli pohár za vítězství. Vtipný byl i výběr názvu Tomovi hoši, když hned druhým členem týmu byla spolužačka. Bylo toho dost a bylo to na dlouhé povídání. Věřím, že příští týden bych si asi vzpomenul na jiné momenty z našeho účinkování v pIšQworkách, protože to bylo opravdu neuvěřitelné.